Kajetánek a ztracený knoflíček
Byla tmavá noc, Kajetánek slaďoučko spinkal. Náhle začalo něco hrozně řinčet. Hluk zbudil malého medvídka. Kajetano se podíval z okénka. Ničeho si nevšiml. Podivil se a řekl si:
„Určite je to zvuček foukajícího, teplého vetříčku, tak klidně můžu hajat dále.“
Ráno bylo velmi krásně, sluníčko zářilo ze všech sil. Medvídek se protáhnul, našel svůj kartáček a šel si vyčistit zubíčky zelenou pastičkou. Pak si oblékl svůj nový modrý župánek s hnědými knoflíčky. Spočítal všechny, bylo jich pět. Docela mu to slušelo. Najednou bylo slyšet ťukání na dvířka. Tano se šel podívat a na prahu se objevila kamarádka veveřička Katka. Oba se srdečně pozdravili a Kajetánek ji pozval dovnitř. Veveřička řekla:
- Kajo, ale máš skvělý župánek, kde jsi ho našel?
- Nikde – odpovědel medvídek a přidal – ušila mi ho babička, a proto je takový krásňoučký.
Dali si ještě k jídlu bramborečky s salátíkem, a potom šli na procházečku do lesa. Cestou potkali zubříka Aďa. Pozdravili se a začali hovořit.
- Jak se ti daří můj, drahý Aďo – zeptal se Tano.
- Velmi dobře, děkuju. Právě se vracím od noříčky Ladi. Spolu jsme si hráli s míčem celé dopoledne.
- Fantasticky, my s Katkou se jdeme podívat do lesa za Blaženkou a pak spolu budeme houbařit. Ona nám již připravila krásné košíčky, které pletla z vlastních bodlinek.
- Kajetano, to je skvělé. Můžu se k vám přidat?
- Samořejmě – odpověděla Katka.
Nyní se všichni spolu vydali na cestu směrem k lesu. Zastavili se teprve u domečku ježka Blaženky. Darovala všem košíčky, aby měli do čeho sbírat houby. Zvířatka byla velmi ráda z dárků a poděkovala kamarádce. Kajetánek hlasitě řekl:
- Tak, kamarádi, jsme připravení na cestu, tedy můžeme jít, jenom buďme opatrní, abychom se neztratili.
Pěšinka byla velmi pěkná, stromečky měly hezké jasnozelené lístečky a květinky voněly již z dálky několik metrů. „Co za krása“ – řekl Kajetano. Vzduch byl tak čerstvý. „Našla jsem první houbu” – řekla Katka. Zvířatka byla ráda, že mohla spolu strávit čas. Další cestou vesele zpívaly písničky. Malý medvídek začal na hlas počítat své knoflíčky. Jedna, dvě, tři, čtyři...hmm...Něco je špatně..., ještě jedou. Jedna, dvě, tři, čtyři – ukazujíce na knoflíky.
- Ojoj! Chybí mi knoflíček, nikde tady není, kde jsem ho ztratil? – řekl smutně. Přátelé ztratil jsem můj hnědý knoflíček! – vykřikl.
- Jak se to mohlo stát! – odpověděl Aďo.
- Přátelé, máme teď nový úkol, musíme nutně najít hnědý knoflíček Kajetánka! – Katka povzbudila ostatní k pomoci.
Zvířatka se pustila do hledání ztraceného knoflíčku. Rozdělila se na dvě skupiny. Tano, Katka šli doleva, Aďo, Blaženka a Laďa šli doprava. Pomalu se již stmívalo a nikdo nic nenašel. Tano byl zoufalý a Katka ho uklidňovala, skoro už brečel.
- Můj knoflíček, můj krasňoučký knoflíček, už se nenajde.
- Uklidni se, nebreč, určitě ho najdeme – řekla Katka.
Hodiny ubíhaly a knoflíček se ještě nenašel. Konečně se zvířatka rozhodla vrátit a setkat u domečku Blaženky. Bohužel nikdo knoflíček nenašel. Kajetánek byl rozčilený. „Můj malý knoflíček, jak se to mohlo stát.“ Zmatený si sedl u stromu. Přátelé ho moc litovali. Medvídek začal házet zemí, do chvíle až pocítil něco tvrdého v ruce. Rychle se na to podíval a teď mu to již došlo, že to je právě jeho knoflíček, jeho malý, krásný knoflíček, který skvěle patří k modrému župánku. Zvířatka byla ráda, že se již nemusí s nicím trápit. Pozdravila se na rozloučenou a popřála si báječné sny.
„Určite je to zvuček foukajícího, teplého vetříčku, tak klidně můžu hajat dále.“
Ráno bylo velmi krásně, sluníčko zářilo ze všech sil. Medvídek se protáhnul, našel svůj kartáček a šel si vyčistit zubíčky zelenou pastičkou. Pak si oblékl svůj nový modrý župánek s hnědými knoflíčky. Spočítal všechny, bylo jich pět. Docela mu to slušelo. Najednou bylo slyšet ťukání na dvířka. Tano se šel podívat a na prahu se objevila kamarádka veveřička Katka. Oba se srdečně pozdravili a Kajetánek ji pozval dovnitř. Veveřička řekla:
- Kajo, ale máš skvělý župánek, kde jsi ho našel?
- Nikde – odpovědel medvídek a přidal – ušila mi ho babička, a proto je takový krásňoučký.
Dali si ještě k jídlu bramborečky s salátíkem, a potom šli na procházečku do lesa. Cestou potkali zubříka Aďa. Pozdravili se a začali hovořit.
- Jak se ti daří můj, drahý Aďo – zeptal se Tano.
- Velmi dobře, děkuju. Právě se vracím od noříčky Ladi. Spolu jsme si hráli s míčem celé dopoledne.
- Fantasticky, my s Katkou se jdeme podívat do lesa za Blaženkou a pak spolu budeme houbařit. Ona nám již připravila krásné košíčky, které pletla z vlastních bodlinek.
- Kajetano, to je skvělé. Můžu se k vám přidat?
- Samořejmě – odpověděla Katka.
Nyní se všichni spolu vydali na cestu směrem k lesu. Zastavili se teprve u domečku ježka Blaženky. Darovala všem košíčky, aby měli do čeho sbírat houby. Zvířatka byla velmi ráda z dárků a poděkovala kamarádce. Kajetánek hlasitě řekl:
- Tak, kamarádi, jsme připravení na cestu, tedy můžeme jít, jenom buďme opatrní, abychom se neztratili.
Pěšinka byla velmi pěkná, stromečky měly hezké jasnozelené lístečky a květinky voněly již z dálky několik metrů. „Co za krása“ – řekl Kajetano. Vzduch byl tak čerstvý. „Našla jsem první houbu” – řekla Katka. Zvířatka byla ráda, že mohla spolu strávit čas. Další cestou vesele zpívaly písničky. Malý medvídek začal na hlas počítat své knoflíčky. Jedna, dvě, tři, čtyři...hmm...Něco je špatně..., ještě jedou. Jedna, dvě, tři, čtyři – ukazujíce na knoflíky.
- Ojoj! Chybí mi knoflíček, nikde tady není, kde jsem ho ztratil? – řekl smutně. Přátelé ztratil jsem můj hnědý knoflíček! – vykřikl.
- Jak se to mohlo stát! – odpověděl Aďo.
- Přátelé, máme teď nový úkol, musíme nutně najít hnědý knoflíček Kajetánka! – Katka povzbudila ostatní k pomoci.
Zvířatka se pustila do hledání ztraceného knoflíčku. Rozdělila se na dvě skupiny. Tano, Katka šli doleva, Aďo, Blaženka a Laďa šli doprava. Pomalu se již stmívalo a nikdo nic nenašel. Tano byl zoufalý a Katka ho uklidňovala, skoro už brečel.
- Můj knoflíček, můj krasňoučký knoflíček, už se nenajde.
- Uklidni se, nebreč, určitě ho najdeme – řekla Katka.
Hodiny ubíhaly a knoflíček se ještě nenašel. Konečně se zvířatka rozhodla vrátit a setkat u domečku Blaženky. Bohužel nikdo knoflíček nenašel. Kajetánek byl rozčilený. „Můj malý knoflíček, jak se to mohlo stát.“ Zmatený si sedl u stromu. Přátelé ho moc litovali. Medvídek začal házet zemí, do chvíle až pocítil něco tvrdého v ruce. Rychle se na to podíval a teď mu to již došlo, že to je právě jeho knoflíček, jeho malý, krásný knoflíček, který skvěle patří k modrému župánku. Zvířatka byla ráda, že se již nemusí s nicím trápit. Pozdravila se na rozloučenou a popřála si báječné sny.
Adrian Zasina